Ranní káva a deset minut ticha
Než se rozjede den, patří deset minut jen hrnku kávy a oknu. Nic víc. A možná je to nejlepší zvyk, jaký mám.
Budík zvoní v šest dvacet. Nejdřív konvice, pak mlýnek, pak to známé bublání. Telefon zůstává v druhé místnosti. Tohle je jediná chvíle dne, kdy po mně nikdo nic nechce, a to ani já.
Dřív to vypadalo jinak. Káva se pila ve stoje, mezi e-maily a zprávami, a den začínal ve spěchu dřív, než vůbec začal. Pak přišel jeden obyčejný podzimní týden, kdy prostě nebyla síla spěchat. A ukázalo se, že svět se nezboří, když se na deset minut zastaví.
Co se za těch deset minut stane
Vlastně nic. A v tom je to kouzlo. Sedím u okna, dívám se, jak se rozsvěcují okna v protějším domě, a nechávám myšlenky chodit, kam chtějí. Někdy přijde vzpomínka na dětství, někdy nápad na článek, někdy jen únava. I ta má právo tu chvíli být.
Pár věcí, které mi pomáhají:
- telefon v jiné místnosti, ne jen otočený displejem dolů
- pořád stejný hrnek
- žádné plánování dne, to počká
- okno, i kdyby za ním byla jen šedá ulice
Den, který začne v klidu, se nedá úplně pokazit.
Neříkám, že deset minut ticha vyřeší všechno. Ale je to malá kotva. Když se pak den rozbouří, je dobré vědět, že aspoň jeho začátek patřil mně.
Komentáře