Léto u moře
Týden bez hodinek, slaná kůže a západy slunce, u kterých nikdo nemluví. Vzpomínka na letošní léto, dokud ještě hřeje.
Letos jsme konečně jeli k moři. Po letech odkládání, plánování a „příští rok určitě“. Týden v malém městečku, kde se ráno kupuje chleba u pekaře a večer se chodí na molo dívat, jak slunce padá do vody.
Týden bez hodinek
Hodinky zůstaly v kufru hned první den. Snídaně byla, když byl hlad. Na pláž se šlo, když bylo teplo. Domů se šlo, když se setmělo. Je zvláštní, jak rychle si tělo zvykne žít podle slunce místo podle kalendáře.
Nejhezčí byly večery. Každý den stejný rituál: zmrzlina, molo a pak ticho. Při západu slunce nikdo nemluvil. Ani cizí lidé kolem. Jako by všichni věděli, že tohle se nemá přerušovat.
Moře nic nevyřeší. Ale na chvíli všechno zmenší.
Teď, když venku prší a ráno je tma, se k těm večerům v myšlenkách vracím. Stačí zavřít oči a je tu zase sůl na kůži a teplý písek pod nohama. Léto skončilo, ale kousek z něj se dá nosit s sebou celý rok.
Komentáře