Babiččina kuchyně
Kuchyň, ve které pořád vonělo něco dobrého, okno do dvora a buchty, které se nesměly jíst teplé. Stejně jsme je vždycky jedli.
Když se řekne dětství, první se mi vybaví babiččina kuchyně. Ne obývák, ne zahrada, ale ta malá kuchyň s oknem do dvora, kde se pořád něco dělo. Na sporáku bublala polévka, na stole kynulo těsto a z rádia hrála dechovka, kterou nikdo neposlouchal, ale nikdo ji ani nevypnul.
Sobotní buchty byly obřad. Babička zadělávala už ráno a my jsme směli jen přihlížet a krást rozinky z misky.
Když se buchty vytáhly z trouby, platilo jedno pravidlo: teplé se nejí, bolí z nich břicho. Stejně jsme je jedli. A břicho nebolelo nikdy.
Recept, který nikdo nezapsal
Babička nikdy nevážila. Mouky „kolik vezme“, cukru „podle chuti“, mléka „aby to bylo hezky vláčné“. Když jsme po letech zkoušeli buchty upéct podle jejích slov, nebyly ani zdaleka stejné. Asi chyběla ta kuchyň. Nebo ruce, které to dělaly tisíckrát.
Nejlepší recepty se nepíšou na papír, ale do vzpomínek.
Dnes už je v domě někdo jiný. Ale stačí vůně kynutého těsta v pekárně na rohu a jsem zase tam, na stoličce u okna, s rozinkou v kapse.
Komentáře