Dopisy, které jsme si psali

Při stěhování se ve skříni našla krabice od bot. Uvnitř desítky obálek převázaných gumičkou. Dopisy od kamarádky z tábora, se kterou jsme si psali několik let. Každý měsíc jeden, někdy i dva.

Psali jsme si o všem. O škole, o prvních láskách, o tom, co se doma řešilo a co se nikomu jinému říct nedalo. Do obálek se přidávaly vylisované kytky, obrázky z časopisů a jednou dokonce žvýkačka, která dorazila trochu placatá.

Čekání na pošťáka

Dnes si to jde jen těžko představit, ale na odpověď se čekalo týden i dva. A to čekání k tomu patřilo. Každý den po škole vedla první cesta ke schránce. Když tam obálka byla, byl to nejlepší den v týdnu.

Dopis se nedá smazat. Proto se do něj píše jen to, co opravdu platí.

S kamarádkou jsme se od té doby viděli jen párkrát. Ale když se potkáme, mluvíme spolu, jako bychom se rozloučili včera. Možná proto, že jsme se kdysi naučili říkat si věci pořádně, celými větami, na papíře.

Včera šel do schránky po dlouhé době zase jeden dopis. Ručně psaný, se známkou a s vylisovanou kytkou z balkonu. Uvidíme, jak dlouho bude cesta trvat tentokrát.