Co mě naučilo kolo
Odřená kolena, táta běžící vedle a ten okamžik, kdy pustil sedlo. Nejdůležitější lekce z dětství se nedala naučit z knížky.
Jezdit na kole jsme se učili na staré asfaltce za vsí. Táta běžel vedle, držel sedlo a opakoval: „Šlapej, dívej se dopředu, já tě držím.“ Jenže nedržel. Sedlo pustil už dávno a jen běžel vedle, aby to tak vypadalo.
Když to došlo, bylo pozdě se bát. Kolo jelo samo. A s ním i kus odvahy, o které do té doby nebylo ani tušení.
Někdy tě drží jen to, že věříš, že tě někdo drží.
Odřená kolena
Pak samozřejmě přišly pády. Do štěrku, do kopřiv, jednou dokonce do potoka. Kolena byla celé léto odřená a mamka nosila jód v kapse zástěry. Ale pokaždé se dalo znovu nasednout.
Dnes mi to kolo připadá jako dobrý obraz pro spoustu věcí. Nová práce, stěhování, vztahy. Začátek je vratký a chce to někoho, kdo běží vedle. A pak přijde chvíle, kdy se jede bez držení.
Komentáře